Rozhovor pro Ambient.cz 2019

(Rozhovor s Michalem Kořánem)

Jaké byly vaše hudební začátky?

Když pominu teenagerské začátky v metalových a později hardcore skupinách, tak prvopočátky tvorby, kterou považuji za elektronickou, přišly až se založením projektu Brave New World (později Sharp) s Tomášem Koptou a výtvarníkem Jaroslavem Schejbalem v raných devadesátkách. Tehdy jsme asi jako jedni z prvních u nás začali experimentovat s ambientem, postindustriálem a tanečními postupy a používali kombinaci samplingu a etnických nástrojů. Na to jsem pak plynule navázal svým elektronickým projektem Neutrino, který byl už čistě v mé režii. Často jsem hrál na vernisážích. Mám hudbu od začátku propojenou s hradeckou výtvarnou scénou - často to byly performance a k tomu se pouštěl videoart. Jednou to bylo v Jičínské věži, jindy jsme stavěli "světelnou loď" na festivalu v Dobrušce nebo se hrálo v igelitovém stanu na pódiu. Za to jsme dostali cenu Malé Alternativy. Pak přišlo několik společných akcí s industriálním labelem Ars Morta Universum a nakonec i hraní v Arše.

Jak vznikla vaše první deska?

Ani se to nechce zdát, ale první eponymní album s podtitulem Tubus vzniklo přesně před dvaceti lety, tedy v roce 1999. Byly tam skladby, jež jsem dělal po večerech ve svém pokoji na jednoduchém sequenceru, který jsem prohnal přes efektový procesor a vše zaznamenával na kazetové čtyřstopé studio. K tomu jsem dohrával samply z prehistorického sampleru, který jsem si zakoupil na inzerát dřív, než jsem vůbec věděl, co má vlastně ta "černá skříňka" dělat. Byla to taková hybridní domácí zvuková laboratoř, ale na tu dobu to byl, myslím, vcelku progres. Hudební software se nalézal teprve v plenkách. Byla to v podstatě dřevní doba tuzemské elektroniky a dalo by se říct ještě poctivá "ruční práce" s knoby.

Kterou skladbu z ní máte nejraději?

To se těžko hodnotí u vlastní desky. Každá skladba má svoji unikátní atmosféru a měl jsem s ní vždy nějakou nepřenositelnou zkušenost při její tvorbě. Chtěl jsem tehdy navodit určitou mysticko-hypnotickou atmosféru. Byla to taková moderní replikace šamanských rituálů s estetikou kyberpunku. Příroda, vesmír, ale i technologie. Minulost i budoucnost v jednom. Kdybych měl fakt jednu skladbu přece jen vypíchnout, tak třeba Adrenalin vs. Endorfin. To je takový zvukový epos a dělal jsem na ní vcelku dost dlouho.

Plánujete nové album?

Úplně nové album zatím nechystám, ale láká mě třeba koncepce propojení klasické hudby a hip hopu, protože jsem kdesi slyšel, že to nejde spolu dokromady. V nejbližší době bych rád udělal kompletní album z dvou EP projektu The Canal. Jinak se aktuálně věnuju především aktivitám kolem postideologické platformy BIMB a propaguju loňské EP Bílej vodník.

Máte nějakou vizi, za kterou směřujete, nebo necháváte hudbu ze sebe jen impulsívně plynout?

Čím jsem starší, tak mě na hudbě zajímá konkrétní koncept či nosná myšlenka, přestože za koncept, jak ukazuje současná krize umění, může být považováno kdeco. Mě především zajímá idea či příběh, jemuž se pak snažím zvukově co nejvíc přiblížit. To neznamená, že by určité věci nevznikaly spontánně. V podstatě i hodně promyšlená věc je do určité míry intuitivním projevem, akorát že pracuje s větším objemem vstupních informací a sebeomezení než ta, která se halí čistě za intuici a emoce a pracuje s náhodou. Tím však mám daleko říct, že jen formálně vypiplaná hudba je správně. Spíš bych to viděl ve vyváženém prolnutí racionality a iracionálna. Osobně si vždy předem volím zvuky a témata, na než chci hudbu vytvořit.

Stál jste u zrodu zajímavého labelu Mufonic, neuvažujete o tom, založit další vydavatelství?

To byly pionýrské časy. O elektronickou hudbu byl poměrně zájem. S Mufonikem jsme tehdy vydali první kompilaci experimentální elektroniky pod názvem Out of Place Artefacts, jen těsně před podobnou kompilací od netlabelu Muteme, se kterým jsem později také spolupracoval. Výsledkem toho bylo album Cosmix Songs a projekt CBK. Pak jsme vydali pár titulů, jako prvotinu Karaoke Tundry, split se Selectonem - Rhizomatic Sound a moje Seance Fiction. Ve své době to byla určitě zajímavá zkušenost, ale nakonec jsem zjistil, že mám víc práce okolo labelu a nedělám už tolik svoji hudbu. Dnes už mě to moc neláká, protože úloha hudebních labelů je jiná než kdysi. Už tehdy lidi CD nosiče moc nekupovali, akorát začínala éra stahování, ideálně zadarmo. Dnes má kdokoliv možnost si vydat na netu hudbu sám, nepotřebuje žádné zpostředkovatele ani schvalování od vydavatele. To je naprostá svoboda. Je ale dnes tolik hudby, že se v tom jen málokdo orientuje, a někdy můžou zapadnout i poměrně zajímavé věci. Label tak může stále být i dnes doporučujícím podpisem pod albem a může ho tak pomoci zviditelnit.

Jak se podle váš za těch dvacet let od vzniku vaší první desky změnila elektronická scéna?

Z počátku byla elektronická hudba jako zjevení, protože přinesla zcela nové hudební přístupy a postupy. Projekty jako Scorn, Autechre, The Future Sound of London, Biosphere, Pan Sonic nebo Amon Tobin či labely Warp a Ninja Tune byly pro mě zásadní předěl v chápání, jak pracovat se zvukem. Možnost používat jakékoliv smyčky a samply, permutovat je a procesorovat byl pro mě zásadní přelom. V podstatě jsem to chápal jako zvukové koláže v duchu surrealismu či postmoderny, ani ne jako hudbu. Elektronika měla také vždy hodně společného s taneční scénou a hip hopem, tam se pracovalo s repeticí a syntetickým beatem. Původní parties byly jako kmenová událost. Trochu stranou stál industrial, ten byl spíš o intenzitě a hluku. I mírumilovnější ambient si šel svou esoterní cestou. Pak přišla lo-fi a glitch estetika. Hudba se vytvářela pomocí zvukového "odpadu", jako jsou různé ruchy, šumy a praskance. To bylo hodně inspirativní. Postupně se to ale zas všechno začalo míchat s akustikou. A dnes už dělá s nějakým hudebním softwarem či looperem kdejaký folkový písničkář. S nadsázkou by se dalo říct, že elektronika už je prolezlá všude a vším, a tak jako by přestala jako autonomní žánr existovat. Možná už není potřeba ji ani tak nazývat, i když čistě zvukově elektronická hudba stále funguje. Jde ale spíš o určitý druh zvukového purismu, možná i nostalgii.

Co vás na hudbě přitahuje?

Hudba jako jedno z odvětví umění je veskrze abstraktní a to mě na ní vždy přitahovalo. Jejím specifikem je, že přestože dokáže navodit emoce i myšlenky, jde v podstatě o vlnění vzduchu v podobě zvuku, na než reaguje naše ucho a následně i mysl. To už je samo o sobě fascinující. Nicméně dnes beru hudbu spíš jako pravoplatnou součást dalších aktivit, jako je videoart, performance, film či divadlo. Je faktem, že alba vydaná pod hlavičkou Prof. Neutrino byla vždy spíš kontemplativní či poslechové, ale dělal jsem k nim téměř vždy i videoprojekci (většinou s kolegou Witkinem). Dbal jsem však i na to, aby hudba primárně fungovala jako skladba sama o sobě. Možná je škoda, že jsem doposud nevytvořil žádný zvukový doprovod k nějakému filmu či divadlu. Třeba to ještě přijde.

Co vás poslední dobou nejvíce zaujalo? (Co doporučujete k poslechu?)

Tím, že o hudbě i píšu, tak toho poslouchám vcelku dost, ale je pravdou, že zase stále míň věcí mě skutečně dokáže oslovit. Už zřejmě patřím do kategorie posluchačů, kteří tvrdí: tak tohle už jsem někde slyšel ;-). Jinak v podstatě dnes poslouchám velké žánrové spektrum hudby od rave parodií ruského labelu The Little Big přes nové flamengo Rosalíe, vzkříšený trip hop Sevdalizy až třeba po politické agitátory The Algiers nebo feministický hip hop. Vše ale mám nějak propojené s jejich klipy a vizuálnem. Doba dlouhých alb už asi odezněla a je třeba promýšlet věci komplexně. Neopovrhnu však občas ani klasiky experimentální elektroniky jako Autechre, Scorn nebo třeba nové album Dead Can Dance...